Spojené státy zkoušely biologické zbraně na svých občanech bez jejich vědomí. Bakterie a viry ničily jejich zdraví a dokonce zabíjely. Po dlouhých dvacet let od roku 1949. Experimenty se podařilo utajit a viníci unikli trestům. Uvádí se to v článku na serveru iDNES.cz (viz ZDE).

Mír není důvod, proč nezkoumat biologické zbraně

V roce 1947 byl podepsán tzv. Norimberský kodex. Vznikl kvůli hrůzám koncentračních táborů a pokusů na lidech a formuloval desatero zásad etického lékařského výzkumu: mezi jiným úctu k lidem, respektování lidské důstojnosti, anonymitu pacientů, ale také nezbytný souhlas dobrovolníků. Vznešené principy informovaného souhlasu a dobrovolné účasti však vzaly v USA brzy za své. Mimo vývoje jaderného arzenálu začali intenzivně vyvíjet moderní chemické a biologické zbraně. Smrtící bojové plyny a neméně vražedné biologické látky, bakterie a viry. Ty by dokázaly zahubit miliony lidí, aniž by přitom poškodily infrastrukturu zasažené země nebo znepřístupnily její cenné zdroje, na rozdíl od jaderných zbraní.

Testy na civilistech bez jejich vědomí

Američané se proto rozhodli v praxi otestovat, jak by fungovaly. A protože si chtěli být opravdu jistí, vyzkoušeli je na svých lidech. Hned několikrát. Přesněji řečeno mezi lety 1949 až 1969 provedli celkem 239 experimentů, při kterých úmyslně rozšířili potenciálně nebezpečné biologické látky mezi civilisty. A neptali se jich, jestli smí. „Je to příliš slibný obor bádání, abychom si ho mohli dovolit ignorovat i v době míru,“ prohlásil George W. Merck, majitel stejnojmenného farmaceutického kolosu, jehož v první fázi pokusů vláda pověřila vypracováním metodiky studie. „Ale nemůžeme tu pracovat v konvenčním laboratorním měřítku, chce to mnohem širší škálu.” Generálové a lidé z CIA mu vyšli vstříc, nabídli mu celé Spojené státy americké. Nedobrovolnými a neinformovanými účastníky jeho pokusů, které navzdory pozdějším tvrzením armádních specialistů a právníků rozhodně mohly škodit zdraví, se v průběhu dvaceti let staly desítky tisíc lidí, možná miliony.

Šíření virů mezi civilisty různými způsoby

Místem prvního „otevřeného“ pokusu se stal v roce 1949 autobusový terminál ve Washingtonu, odkud vyrážejí dálkové autobusy společnosti Greyhound do celé země. Výzkumníky zajímalo, jak by probíhalo „řetězové“ šíření viru z dopravního uzlu a zda by neznámé cílové destinace byly schopny ustát případnou epidemii. Ještě téhož roku byl proto experiment zopakován, tentokrát v odbavovacím terminálu Národního letiště. Dalšími “pokusnými králíky” se staly rodiny armádních příslušníků na vojenských základnách ve Fort Detricku, Fort Belvoiru a v Quanticu. Zvýšený zájem mediků o zdraví obyvatel si místní vyloží jako příjemný nadstandard, zvlášť když se tu záhadně zvýšila nemocnost. Škodlivé viry byly rozšířeny z helikoptér jako „postřik proti hmyzu“. Způsobí epidemii dosud neznámé tropické horečky, která si jen ve Fort Detricku, „hlavním městě utajeného výzkumu biologických zbraní“, vyžádá 504 hospitalizací. Variací na tuto praxi jsou simulace šíření toxinů. Americká armáda připustila, že celkem ve 27 případech k tomu využila „soukromé objekty“, nejčastěji pak hotely a kongresová centra. Bez vědomí či souhlasu majitelů, pochopitelně.

Bakterie zaplavily San Francisco

Město s 800 tisíci obyvatel bylo pro výzkumníky zajímavé svou geografií (populace „uzavřená na poloostrově“), těsnou blízkostí moře, hustě osídleným předměstím a převážně nízkými budovami. A vlastně také turistickými bedekry proslavenou „mlhou v Zátoce“. I díky ní se vizuálně ztrácela hutná mračna bílého dýmu, který tu do ovzduší vypouštěli námořníci z paluby zakotvené minolovky. Co skutečně obsahovaly cisterny na palubě, námořníci netušili. I oni se tak vlastně nedobrovolně stali pokusnými králíky. V rozmezí sedmi dnů na sklonku září roku 1950 odtud zamířily vstříc městu s nic netušícími obyvateli miliony bakteriálních spor Serratia marcescens, které způsobují úporné infekce dýchacích a močových cest. Krátce po „sprejování“ se vydaly týmy výzkumníků do města a k “úspěšně provedené práci” si mohli gratulovat. „Ukázalo se, že použití biologických zbraní na daném území bylo velmi efektivní. Navzdory vzdálenosti aplikace a relativně malému dávkování bylo dosaženo efektivního zásahu široké oblasti,“ stojí ve vojenské zprávě.

Nikdo za nic nemohl

V polovině října 1950 se začal v San Francisku rychle zvyšovat počet vážných zánětů močových cest a plicních zánětů. Lékaři vyhlášené Stanfordské nemocnice byli důslední a podařilo se jim identifikovat bakteriálního původce. Když zjistili, že ostatní zdravotnická zařízení v oblasti jsou na tom podobně, začali mít víc než podezření. V dosavadní historii medicíny se totiž nestalo, že by tyto bakterie dokázaly v tak krátké době napadnout tolik lidí z různých oblastí i společenských vrstev současně. Dospěli tak k tomu, že je někdo musel schválně nakazit. Případ se stal naléhavější poté, co jeden z nakažených pacientů, Edward J. Nevin, na následky prodělané infekce zemřel. Podobné experimenty už běžely po celých Spojených státech. Např. ve floridském městě Tampa se „náhle“, v době konání dalšího rozprašovacího experimentu, nakazilo 1 080 lidí černým kašlem. Dvanáct jich zemřelo. Armáda s tím ale oficiálně „neměla nic společného“ a všechny informace o experimentech tehdy podléhaly přísnému utajení. Podobné pokusy běžely v tajnosti dalších dvacet let. Nikdo nebyl nikdy za tyto pokusy na lidech hnán k odpovědnosti .

Rudolf Hruboň