Sovětská poštovní známka z roku 1963 vydaná na počest maršála Tuchačevského; Foto: Andrei Sdobnikov / Wikimedia Commons

Sovětská poštovní známka z roku 1963 vydaná na počest maršála Tuchačevského; Foto: Andrei Sdobnikov / Wikimedia Commons

Historie

HISTORIE: Poprava maršála Tuchačevského na základě německé provokace

V noci z 11. na 12. června 1937, nechal tehdejší sovětský vůdce Josif Stalin popravit maršála Sovětského svazu Michaila Tuchačevského. Přispěla k tomu dezinformace připravená Reinhardem Heydrichem. A dodnes se diskutuje o roli Edvarda Beneše. Uvádí se to v článku magazínu Dotyk (viz ZDE).

Schopný velitel

Michail Nikolajevič Tuchačevskij byl ruský a posléze sovětský vojenský velitel. Na přelomu 20. a 30. let 20. století byl hlavním motorem reforem Rudé armády a byl považován za jednoho z jejich nejschopnějších velitelů. Dostal několik vyznamenání za odvahu, v únoru 1915 ho ale coby gardového poručíka zajali Němci. Několikrát utekl a jeho pátý útěk byl konečně úspěšný. Dostal se do Švýcarska a do Ruska se vrátil až v roce 1917. Po říjnové revoluci se přidal na vítěznou stranu, tedy k bolševikům. Díky tomu se stal důstojníkem Rudé armády a rychle postupoval.

Německá rozpínavost

Brzy se do osudu pozdějšího ruského maršála začal promítat vývoj vzájemných německo-ruských vztahů v té době. Oba státy se ocitly po světové válce v mezinárodní izolaci. V roce 1922 byla podepsána smlouva o vzájemné vojenské, vojensko-technické a ekonomické spolupráci, která založila kooperaci, která trvala až do roku 1933, kdy se v Německu dostal k moci Hitler. Sovětská vláda se začala cítit ohrožena tezí z jeho programového dokumentu Mein Kampf o získání životního prostoru na východě.

Tuchačevského prozíravost

Tuchačevskij platil už v té době za jednoho z nejlepších vojenských odborníků na světě a prosazoval motorizaci Rudé armády, spojenou s masovou výrobou tanků a budováním silného letectva pro hromadné výsadky do týlu nepřítele. Zdůvodňoval to právě německou aktivitou. Stalin ani další členové politibyra a sovětské vlády však se sovětským maršálem nesouhlasili. Podle jejich tvrzení by Západ považoval masovou modernizaci Rudé armády za hrozbu a výzvu k vojenské konfrontaci.

Německá provokace

Tehdejší šéf SD a SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich zaznamenal rozpory v sovětském velení a navrhl Hitlerovi a Himmlerovi možnost otevřít Německu cestu na východ tím, že odstraní vedoucí garnituru Rudé armády pomocí dezinformační kampaně. Heydrich proto pozval v roce 1936 Tuchačevského u příležitosti jeho cesty do Francie a Británie také ke zdvořilostní schůzce v Berlíně. Sovětský armádní velitel přijal a udělal chybu, neboť od té chvíle se začalo o jeho kontaktech s Němci veřejně mluvit. K další dezinformační akci pak Heydrich využil padělanou dokumentaci o spolupráci Tuchačevského s německou výzvědnou službou Abwehr Wilhelma Canarise.

Využití českých zpravodajců

Heydrich se rozhodl dezinformační dokumenty “pustit na trh” tak, aby se k nim dostal vyzvědač Paul Thümmel, který od roku 1932 budoval agenturní síť Abwehru na území Československa, ale současně nabídl své služby československé zpravodajské službě Františka Moravce. Vedle pravdivých informací však často předával i dezinformace, které Němci právě za tímto účelem vytvářeli. Věděli totiž, že je v československém prostoru někdo zrazuje, byť neznali jeho identitu. Moravcova služba tak skutečně Heydrichovy dokumenty od Thümmela získala a předala je prezidentu Edvardu Benešovi, který je pak postoupil přímo do rukou Josifa Stalina.

Důsledky popravy

Tuchačevskij byl na základě toho 22. května 1937 zatčen a obviněn ze spolupráce s trockisty a špionáže ve prospěch nacistického Německa. Po tajném vyšetřování byl v noci z 11. na 12. června společně s dalšími sedmi veliteli zastřelen popravčí četou. Poprava se stala ouverturou k ničivé vlně armádních čistek, jimž padlo za oběť obrovské množství životů mnoha kompetentních a schopných důstojníků Rudé armády. Rudá armáda se bez důstojnického sboru ocitla ve fázi naprostého rozkladu. Důsledky se projevily nejprve v Zimní válce pro Finsku, kde byla Rudá armáda de facto poražena podstatně slabším nepřítelem, a dále při německém napadení Sovětského svazu.

Zpracoval Rudolf Hruboň