Prezident USA Donald Trump stále a opět udivuje svět svými názorovými veletoči. Jsou ale v kontextu americké zahraniční politiky po 2. světové válce tak překvapivé?

Americké národní zájmy

Spojené státy americké si uvědomily po velké hospodářské krizi ve 30. letech minulého století, že svůj další hospodářský růst si už nemohou zajistit jen samy, ale že růst bohatství amerického lidu musí být do budoucna zajištěn na úkor zbylého světa. Tuto svou politiku začaly realizovat po skončení 2. světové války.

Ekonomické podmanění jako cukr

Základem všeho jsou ekonomické zájmy, které musí realizovat politika. Nejprve tedy Američané instalovali po válce v Evropě v jimi obsazených zemích proamerické vlády, kterým nabídli jako “pomoc” tzv. Marshallův plán.

O tom, že to nebyl dar, ale půjčka, kterou musely dané země poté dlouho splácet, se už tolik nemluvilo. Navíc si tak USA zajistily pokračující růst americké ekonomiky po utlumení vojenské výroby, neboť peníze půjčené v rámci Marshallova plánu byly určeny hlavně na nákup amerického zboží.

Pro nepřátele pouze bič

Svět si Američané rozdělili na spřátelené režimy, které jim šly na ruku v prosazování jejich národních zájmů, a na ty ostatní, automaticky nepřátelské. U těch byly zaúkolovány nově vzniklé tajné služby (hlavně CIA), aby po celém světě prováděly operace ve prospěch USA, tzn. aby se snažily destabilizovat vůči USA nepřátelské vlády a dosazovat místo nich režimy spřátelené.

Takto bylo provedeno od druhé světové války na celém světě nespočet státních převratů a byly vedeny mnohé válečné konflikty. Skutečné cíle samozřejmě Američané nikdy nepřiznali a vždy své akce zdůvodňovali zjednodušeně řečeno politikou tzv. vývozu demokracie.

Vůči této politice se dlouhodobě ubránila jen hrstka dostatečně silných zemí, a to jak morálně, tak hlavně vojensky a ekonomicky. Patří mezi ně hlavně Rusko (resp. bývalý Sovětský svaz) a Čína, které jsou v současnosti pro USA největšími nepřáteli.

Prezident jednající v zájmu establishmentu

Proto i prezident Trump musí pokračovat v politice cukru a biče i vůči těmto zemím. Na jedné straně pomlouvat a hrozit a na straně druhé nabízet “výhodnou” (pro USA) spolupráci. Je to dáno obecně představiteli americké vládnoucí třídy (jak Republikány, tak Demokraty), kteří by jinou mezinárodní politiku jakémukoliv prezidentovi dlouhodobě nedovolili.

To je také důvodem vnitropolitických neshod a rozmíšek na americké politické scéně. Po prezidentu Obamovi, který prosazoval americkou politiku umírněně, ale přesto kontinuálně, přišel “bouřlivák” Trump, který to zkouší po svém. Že při tom ztrapňuje jak sebe, tak celé Spojené státy establishmentu tolik nevadí, hlavně když výsledkem bude opět posílení amerického vlivu ve světě.

Rudolf Hruboň