Bombardování Jugoslávie silami NATO v roce 1999; Foto: Darko Dozet / Wikimedia Commons

Bombardování Jugoslávie silami NATO v roce 1999; Foto: Darko Dozet / Wikimedia Commons

Historie

ŽIVÁ HISTORIE: Zásahy NATO v minulosti více míru nepřinesly

Vojenské zásahy zemí sdružených v Severoatlantické alianci v posledních 25 letech většinou nepřinesly více míru, ale měly přímý vliv na rozvrácení suverénních států a vrhly do chaosu miliony lidí.

Válka v Bosně a Hercegovině

NATO se zapojilo od roku 1993 do občanské války v zemích bývalé Jugoslávie a postavilo se na stranu Bosny a Hercegoviny proti Srbsku kvůli jeho blízkým vztahům s Ruskem. Zajišťovalo bezletovou zónu a provádělo námořní blokádu bývalé Jugoslávie. 28. února 1994 sestřelily americké letouny F-16 čtyři vojenská letadla Republiky srbské útočící proti pozemnímu cíli; byl to první vojenský zásah NATO v historii. Za účast na těchto operacích začalo NATO udělovat medaile.

Letoun F-16 americké armády vracející se z bombardování Srbska; Foto: Americká armáda, Wikimedia Commons

Válka v Kosovu

24. března 1999 NATO zahájilo jedenáctitýdenní leteckou operaci proti Svazové republice Jugoslávie, kdy se postavilo opět na stranu odpůrců Srbů, kterým byla tentokrát teroristická organizace, tzv. Kosovská osvobozenecká armáda, která svůj boj financovala z obchodu s drogami. NATO požadovalo souhlas Rady bezpečnosti OSN s vojenskou intervencí, ten však nebyl poskytnut, proto se jednalo o porušení mezinárodního práva.

Celkové číslo obětí bombardování nebylo oficiálně oznámeno, nicméně jugoslávská strana uvádí odhady 1200 až 2500 mrtvých a kolem 5000 zraněných. O práci přišlo asi 700 tisíc obyvatel Jugoslávie, škody pocítily nepřímo i okolní státy. Ničení průmyslových podniků způsobilo vážné škody na životním prostředí. Předpokládaná výše škod na jugoslávské ekonomice se pohybuje kolem částky 30 miliard dolarů. Vzrostl také počet lidí trpících posttraumatickým stresem.

Budova poničená při bombardování Jugoslávie silami NATO v roce 1999; Foto: David Orlovič, Wikimedia Commons

Operace v Afghánistánu

V srpnu 2003 NATO započalo svou první operaci mimo Evropu, když převzalo kontrolu nad Mezinárodními bezpečnostními podpůrnými silami v Afghánistánu. K březnu 2012 v Afghánistánu působilo až 130 000 vojáků pod vedením NATO; v současné době by to mělo být cca 12 500 zahraničních vojáků, kteří mají v této zemi provádět hlavně výcvik, poradenství a podporu afghánských ozbrojených sil. Přes dlouhodobou angažovanost Západu v Afghanistánu je většina země stále pod kontrolou Talibanu a prozápadní vláda v Kábulu má na dění v zemi minimální vliv.

Výcvik jednotek v Iráku

V roce 2004 NATO započalo na žádost proamerické irácké vlády výcvikovou misi v Iráku, která se měla starat o výcvik nové irácké armády. V září 2005 NATO otevřelo na kraji Bagdádu vojenskou akademii, v říjnu 2007 se operace rozšířila na výcvik federální policie a v prosinci 2008 na další složky jako např. loďstvo a letectvo. Mise skončila k 31. prosinci 2011. Operace se zúčastnilo 23 členských států NATO, které přispěly celkově částkou téměř 250 milionů dolarů z peněz daňových poplatníků zúčastněných zemí. Tato operace však nebyla úspěšná, když nedokázala zabránit následnému rozvratu regionu a vzniku tzv. Islámského státu.

Intervence v Libyi

Během občanské války v Libyi v roce 2011 došlo k eskalaci násilí mezi povstalci a libyjskou vládou v čele s Muammarem Kaddáfím. Rada bezpečnosti OSN 17. března 2011 schválila rezoluci č. 1973, která požadovala příměří a schválila vojenský zásah za účelem obrany civilního obyvatelstva. Koalice, ve které bylo i několik členů NATO, zřídila nedlouho poté nad Libyí bezletovou zónu. 20. března 2011 schválilo NATO jednostranné embargo na dovoz zbraní libyjskému režimu, zatímco některé země NATO (zejména USA a Francie) nadále masivně vyzbrojovaly povstalce.

Ne všechny členské země se však bojových operací zúčastnily. Do června 2011 jich bylo jen 8 z tehdy celkových 28, což vyústilo v konflikt mezi tehdejším americkým ministrem obrany Robertem Gatesem a státy jako Polsko, Španělsko, Nizozemsko, Turecko a Německo. Ve svém proslovu v Bruselu 10. června Gates dále kritizoval nečinné země s poznámkou, že jejich jednání by mohlo způsobit rozpad NATO.

Z útoků proti legální libyjské vládě postupně odstoupily Norsko a Velká Británie. Operace nakonec probíhaly až do října; 20. října byl zabit Muammar Kaddáfí a 31. října byla oficiálně ukončena intervence NATO, která uvrhla celou zemi do krvavého chaosu, trvajícího dodnes.

 

Start řízené střely Tomahawk z amerického torpédoborce USS Barry vyslaného na podporu operace proti Libyi; Foto: Americké námořnictvo, Wikimedia Commons

Pohrdání mezinárodním právem

Spojené státy, Spojené království a téměř všechny další členské státy NATO odporují opakovaně snahám o zavedení pravidla souhlasu Rady bezpečnosti OSN s vojenskými operacemi Aliance, mezi které patřila např. operace v Srbsku v roce 1999. Nutnost souhlasu OSN požadovala Francie, Rusko a Čína. První strana tvrdila, že by to údajně podlomilo autoritu Aliance, a poznamenala, že Rusko a Čína by útok na Jugoslávii vetovaly a stejně tak by mohly dělat i v budoucnosti, čímž by zmařily všechen potenciál a účel Aliance.

Zdroj: Wikipedia.org

Rudolf Hruboň